Den 15. září byl jako hezký kamínek, který jsme si mohli vložit do naší bohaté turistické mozaiky. V autobusu nás přivítala Maruška, vedoucí zájezdu, a za volantem trůnil Pepa Kačena. Jistota, že výlet bude probíhat v pohodě. Sluníčko se klubalo z mraků a to bylo moc důležité, protože výhled z vrcholu Milešovky je pověstný. Sněžka, Alpy... No, když i Alexander von Humboldt prohlásil, že je to třetí nejkrásnější vyhlídka na světě, tak to už snad něco znamená. Před výstupem na rozhlednu jsme se v malé občerstvovně posilovali různými způsoby – zelňačka, káva, pivečko. Milešovka je totiž naše největrnější hora, tak aby nás neodfouklo.

Když jsme ale chtěli navštívit onu malou komůrku, která je po občerstvování vždy důležitá, dozvěděli jsme se toto: Ano, ale za padesát korun. Voda se totiž nahoru vozí speciálním výtahem a je to docela drahá záležitost. No, komůrku jsme nepoužili, aspoň budeme těžší a hůře odfouknutelní.

Nahoře opravdu foukalo, vklouzli jsme raději do bund a mikin. Pan prodavač vstupenek nás ale ujistil, že tohle opravdu nic není. „Kdyby foukalo opravdu, musel by se tenhle smrk hejbat“. Opravdu moc hezké vysvětlení na hoře, která je sídlem meteorologické stanice. Dozvěděli jsme se například, že slovo mrak je meteorologicky nepřístupné. Pouze oblak je to pravé. A že je jich hodně druhů. Latinsky třeba stratus, nebo kumulus či cirus.

Když už jsme byli hodně moudří, užívali jsme si výhledu. Počasí nám sice přálo, ale viditelnost nebyla moc dobrá. Sněžka ani Alpy se nekonaly. Ale nevadilo. I tak jsme si to užili. A už jsme se těšili na dobytí hradu Sukoslav. No, už jste to jméno někdy slyšeli? Většina z nás nikdy. Dokonce ani na mapě hradů a zámků není. A tak jsme ťapali a ťapali a pořád nic. A když už jsme byli uťapaní, bavila nás janovická Vlastička postřehy o záludnostech české interpunkce. Tak třeba: Sekretářka říká svému nadřízenému: „ Co zase po mě chcete, šéfe?“

A co s tou větou provede otazník a čárka? Podívejte se: „Co??? Zase po mě chcete, šéfe?!“

Když jsme hrad našli, vrněli jsme blahem. Moc hezký, s krásně opravenou věží. A navíc s útulnou hospůdkou s veselým pánem v pirátském šátku.

Zrovna jedl zmrzlinu. Požádala jsem ho, že bych taky chtěla a on mi nabízel tu svoji. Nakonec jsem dostala novou. Také káva byla, pivko, sluníčko a do Kostomlat, odkud jsme vyjížděli, zbýval pouze 1km. 

Jen dvě nezbedné turistky málem pokazily krásný výlet. Snažily se odcizit hradní pokladnu (viz nepříliš kvalitní foto). Byly ale včas přistiženy a pokladnu vrátily na své místo.

A pak už se jelo domů, dojídaly se zásoby, povídalo se i pospávalo. A bylo to fajn.

Mirka Ryšavá